Mládí
Byl synem Ladislava Zápotockého (1852–1916), krejčího a známého českého socialistického novináře a funkcionáře, a Barbory, rozené Dolejšové. Vyučil se kameníkem a pracoval mimo jiné i na dostavbě katedrály sv. Víta v Praze.
V roce 1910 se oženil s Marií Skleničkovou a od roku 1914 působil v sociálnědemokratické straně na Kladensku, kde se stal redaktorem tamního stranického tisku. Během první světové války bojoval jako voják Rakousko-uherské armády v Haliči, Srbsku a na italské frontě.
První republika
Po vzniku samostatného Československa se stal jedním ze zakladatelů levicové frakce v Československé sociální demokracii a organizátorem dělnických rad. Roku 1920 se zúčastnil 2. kongresu Komunistické internacionály, v prosinci téhož roku se zařadil mezi hlavní organizátory generální stávky na Kladensku, která do svých požadavků zahrnovala demisi vlády a vytvoření dělnických rad. Za tuto svoji činnost byl odsouzen na 18 měsíců,[3] devět měsíců vězněn a propuštěn byl až amnestií prezidenta Masaryka.
Ve dvacátých letech patřil ke Šmeralově skupině ve vedení Komunistické strany Československa, v letech 1922–1925 byl generálním tajemníkem strany. Ve vedení se pak udržel i po V. sjezdu KSČ v únoru roku 1929, kdy jeho zvolení, navzdory kritikám z řad Gottwaldových stoupenců, prosadil delegát Kominterny.
Ve třicátých letech byl představitelem komunistických Rudých odborů. Organizoval známou Mosteckou stávku v roce 1932. Ve druhé polovině třicátých let pak usiloval o sjednocení československých odborů na protifašistické platformě. Od roku 1928 působil ve výkonném výboru Rudé odborové internacionály. Po mnichovské dohodě byla Komunistická strana Československa rozpuštěna.
Zatčení a pobyt v koncentračním táboře
V dubnu 1939 se i s manželkou pokusil o emigraci do SSSR, ale byl zatčen při pokusu o přechod do Polska. Do února 1940 byl vězněn na Pankráci, pak v Drážďanské věznici a nakonec až do roku 1945 v koncentračním táboře Sachsenhausen. Podle některých informací působil v táboře Sachsenhausen-Oranienburg jako „kápo“ a měl tam týrat nizozemské vězně, totiž mučit a zabíjet topením v umyvadlech a popravovat oběšením. Nizozemské vyslanectví v Praze ovšem v srpnu 1946 dementovalo, že by Nizozemsko kvůli tomu žádalo o jeho vydání.
Poválečné politické působení
Po návratu z koncentračního tábora se stal v roce 1945 předsedou Ústřední rady odborů, členem předsednictva Ústředního výboru KSČ a poslancem Národního shromáždění. V létě 1946 předsedal Ústavodárnému národnímu shromáždění. 15. června 1948 byl jmenován předsedou vlády ČSR.
Prezident republiky
21. března 1953 byl Národním shromážděním zvolen prezidentem republiky.
1. června téhož roku provedlo Československo bez souhlasu Mezinárodního měnového fondu a předchozího informování vlastní veřejnosti měnovou reformu, jež sice odstranila inflaci a šmelinu, avšak znehodnotila většinu úspor obyvatel republiky v poměru cca 10:1. Tento vývoj vyvolal odpor obyvatel Československa, také proto, že prezident Zápotocký dva dny před reformou popřel, že se chystá. Tento odpor přerostl v Plzni v povstání, které potlačila Československá armáda spolu s Lidovými milicemi a Pohraniční stráží. Následovaly pochybné hromadné politické soudní procesy. Prezident Zápotocký ve svém projevu zareagoval slovy, že „nelze vytvářet kult dělníka, kterému je vše dovoleno.“
V létě 1953 přednesl projev, v němž kritizoval násilnou kolektivizaci a ve kterém mimo jiné slíbil, že se „nikomu nebude bránit, pokud bude chtít z JZD vystoupit“. V důsledku této politiky vystoupilo z Jednotných zemědělských družstev v roce 1954 70 tisíc rolníků.[9] V následujících letech se však režimu podařilo tento trend obrátit a nastolit politiku omezování a zatlačování „kulactva“.
Smrt a pohřeb
13. listopadu 1957 zemřel na infarkt a na jeho místo nastoupil Antonín Novotný.
Jeho tělo bylo v generálské uniformě uloženo do rakve a poté zpopelněno. Urna byla uložena do mramorového sarkofágu v Národním památníku na vrchu Vítkově v Praze 3. Po 17. listopadu 1989 byla urna přenesena do rodinného hrobu na hřbitově v pražských Strašnicích, kde byla již dříve uložena i urna s popelem jeho ženy Marie. Rodinný hrob Zápotockých patří na tomto hřbitově k nejskromnějším.
zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_Z%C3%A1potock%C3%BD
