Divadelní dráha
Narodila se v divadelní rodině, herci byli její rodiče (otec Alois Sedláček, byl členem činohry a režisérem Národního divadla), matka Marcela i bratr Jára Sedláček, po celý život používala své zdrobnělé jméno Andula, jímž ji oslovovali její přátelé a obdivovatelé. Začínala hrát v Národním divadle, ještě jako šestnáctiletá elévka v představení Děti kapitána Granta (1903), dlouhá léta s menšími přestávkami byla členkou činohry Národního divadla (1905 – 1919, 1922 – 1923, 1925 – 1928, 1929 – 1933, krátce též v 1938), později zde hostovala. V letech 1919 až 1921 byla členkou Divadla na Vinohradech, kde později též často hostovala. Byla žačkou slavné herečky Marie Hübnerové (1862 – 1931). V roce 1939 založila vlastní Divadlo Anny Sedláčkové (DAS) v Jungmannově ulici (dnešní Mozarteum), které existovala v průběhu protektorátu šest sezón do roku 1944. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha bylo DAS v roce 1942 na půl roku uzavřeno.
Na divadelních scénách okouzlovala v rolích mladých půvabných žen od pubertálních dívek až po zralé ženy. Později se její tvorba posunula k náročnějším psychologickým rolím. Mezi její významné a ceněné role, napsané autory klasickými (Shakespeare, Schiller), ale i současnými (Sardou, Savoir, Duvernois, G. B. Shaw, Oscar Wilde, William S. Maugham) patří např. Cyprienna (Victorien Sardou, 1913), Líza Doolittlová v Pygmalionu (G. B. Shaw, 1913), Kleopatra v Caesarovi a Kleopatře (G. B. Shaw, 1917), Královna Kristýna (A. Strindberg, 1922) a Marie Stuartovna (F. Schiller, 1935).
Nejslavnější rolí, v které excelovala celkem třikrát, byla ovšem Margueritta Gautierová v Dámě s kaméliemi od (A. Dumas ml., 1916, 1928, 1934). Jejími partnery byly postupně Jiří Steimar, Hugo Haas a Otto Rubík.
Sama si vybírala repertoár, obvykle označovaný za konverzační nebo salónní, v němž dovedla vystihnout charaktery s nenuceným společenským vystupováním a francouzskou elegancí a šarmem. Vynikala hereckým mistrovstvím i osobním půvabem, jejím velkým hereckým vzorem byla francouzská herečka Sarah Bernhardtová. Podle ní si nějakou dobu vybírala i část repertoáru, vedle Dámy s kaméliemi také např. Orlík (Edmond Rostand, 1928) Walewská a Napoleon (Johan Bojer, 1932) aj.
K jejím oblíbeným dramatikům patřil také například Jaroslav Hilbert (1871 – 1936), v jehož klíčových hrách vytvořila titulní postavy, např. Věru v Jejich štestí (1916), Jarinu v Hnízdu v bouři (1917), Irenu ve stejnojmenné hře Irena (1929), Milenu Matušovou ve hře Pěst (1930), ve hře Třidič štěrku (1930) nebo Marii Bílou ve hře Blíženci (1931). Ve 30. letech s úspěchem hrála postavy francouzského dramatika Marcela Acharda (1899 – 1974), např. Marcelina (1929), Domino (1932), Migo z Montparnassu (1934).
Proslavena byla svými častými spory s vedením obou divadel, odkud často odcházela. Čtyři roky trval ale také její soudní spor se spisovatelem Jaroslavem Mariou (1870 – 1942), který se o ní nelichotivým způsobem vyslovil ve svém eseji Hilar (1935).
Po roce 1945 už vystupovala jenom zřídka. Zemřela na následky srážky s motocyklem u tehdejšího Tylova divala (Stavovské divadlo). Herečkou byla i její dcera Marcela Sedláčková (1926 – 1969), která se narodila ze vztahu s ekonomem a politikem Františkem Xaverem Hodáčem (1883 – 1942). Andula byla dvakrát vdaná: nejprve s architektem Maxem Urbanem v letech 1911 – 1921, potom v období 1921 – 1942 s advokátem Josefem Kašparem.
Filmová dráha
Andula Sedláčková se provdala za architekta a filmového tvůrce Maxe Urbana, s nímž založila roku 1912 filmovou společnost ASUM. Jsou považováni za průkopníky českého filmu; plakát k filmu Idyla ze staré Prahy z roku 1913 je považován za nejstarší český filmový plakát.
Společnost fungovala ve skromných podmínkách, nejprve ve Vodičkově ulici č. 35, tzv. domečku, který patřil rodině Urbanů, později natáčeli také v pronajaté vile v Praze u železničního mostu. Krátké němé filmy, v nichž většinou hrála Andula Sedláčková hlavní postavy a jejími partnery byli často její otec nebo bratr, využívaly jednoduchých zápletek a intrik. Náměty nebyly náročné, byly psány často vyloženě „na tělo“ Andule Sedláčkové.
Většina z filmů společnosti ASUM se nedochovala, z některých zbyla jen torza. Výjimkou je kompletní kopie filmu Konec milování z roku 1913, která se zachovala; film se natáčel ve vile Urbanových pod Vyšehradem, exteriéry v Choceradech, na Jílovišti a v Šárce. Společnost ASUM vyrobila celkem 18 filmů, poslední v roce 1919.
Sedláčková ve společnosti působila i jako autorka námětů a scenáristka některých filmů. Po krachu společnosti ASUM Sedláčková i Urban na film zanevřeli a Sedláčková se pak objevovala ve filmu jen sporadicky. Umělecky nejhodnotnější její rolí byla role Kněžny v němé verzi adaptace Jiráskovy Lucerny (1925), kterou režíroval Karel Lamač (1897 – 1965).
Naposledy se Sedláčková ve filmu objevila v jednom z prvních českých zvukových filmů Tajemství lékařovo (1930), který v Paříži natáčela podle námětu Jamese Barrieho americká společnost Paramount. Režíroval Julius Lébl a vedle Anduly v něm hráli také: Václav Vydra, Karel Jičínský, Růžena Šlemrová, Theodor Pištěk, Fred Bulín, Nina Ninon a Marie Buddeusová.se Sedláčková ve filmu objevila v jednom z prvních českých zvukových filmů Tajemství lékařovo (1930), který v Paříži natáčela podle námětu Jamese Barrieho americká společnost Paramount. Režíroval Julius Lébl a vedle Anduly v něm hráli také: Václav Vydra, Karel Jičínský, Růžena Šlemrová, Theodor Pištěk, Fred Bulín, Nina Ninon a Marie Buddeusová.
zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Andula_Sedl%C3%A1%C4%8Dkov%C3%A1
