Narodil se v Lounech jako syn Jakuba Frídy a jeho manželky Marie, rozené Kolářové. Asi po roce se rodiče odstěhovali do Slaného a Emil Frída žil do deseti let u strýce faráře Antonína Koláře v Ovčárech u Kolína. Gymnázium studoval ve Slaném (od roku 1862), Praze a v roce 1872 maturoval Klatovech.
Na přání rodičů začal studovat bohosloveckou fakultu. V roce 1873 ale přestoupil na filozofickou fakultu v Praze, kde studoval dějepis, filozofii a francouzskou literaturu, kterou později také překládal.
Používal slova pábit, když si odcházel zakouřit. Toto slovo později posunul dále Bohumil Hrabal, jenž je používal ve svých dílech (Pábitelé).
Na studiích se seznámil s Zikmundem Winterem, Josefem Václavem Sládkem a Aloisem Jiráskem a spolu založili skupinu lumírovců (Jirásek záhy přešel k ruchovcům).
Od roku 1875 působil jako tajemník a vychovatel synů hraběcí rodiny Montecuccoli Laderchi v italském Meranu. Po svém návratu působil jako učitel a roku 1877 byl jmenován tajemníkem na české technice, později se stal profesorem moderních věd a získal čestný doktorát.
V roce 1901 jej, spolu s Antonínem Dvořákem, rakouský císař František Josef I. povýšil do šlechtického stavu a jmenoval jej členem Panské sněmovny říšské rady ve Vídni. Vrchlický zde vystupoval a obhajoval požadavek všeobecného hlasovacího práva. Jako člověk byl nesmírně činný, mj. byl členem Královské akademie v Padově, členem tovaryšstva polského v Paříži a samozřejmě čestným občanem mnoha českých měst. Od roku 1893 byl jmenován profesorem evropské literatury na Univerzitě Karlově. Byl také členem České akademie věd a umění (jmenován císařem 20. dubna 1890).
Vrchlický byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu, cena však mu nebyla udělena.
Pseudonym Jaroslav Vrchlický si zvolil na návrh spolužáka z klatovského gymnázia Josefa Thomayera. Jako studenti na jaře navštívili rozkvetlé údolí řeky Vrchlice u Kutné Hory a on byl unesen nádhernou jarní scenérií.
Dílo
Jeho dílo obsahuje přes 200 svazků, mj. přes 80 básnických sbírek a 50 divadelních her.
Jeho básnické sbírky a dramata jsou vrcholnou ukázkou formální dokonalosti, avšak zároveň poměrně čtivé. Vrchlický se snažil dokázat, že čeština může vyjádřit všechno, což skutečně lze.
Pozdějšími generacemi, a to již počínaje generací 90. let 19. století, byla Vrchlického tvorba často kritizována až odsuzována. Proti jeho dílu vystoupili například také i o tři roky starší Tomáš Garrigue Masaryk, jenž Vrchlického uznával jen jako dobrého překladatele, a F. X. Šalda. Až další generace básníků jako Viktor Dyk, Lev Blatný a Jaroslav Seifert, si uvědomila kvalitu jeho básnického díla, a nyní je považován za jednoho z nejvýznamnějších českých básníků.
Vrchlický svým dílem připravil půdu pro symbolismus. Cílem jeho díla bylo vytvořit poezii, která by se zcela vyrovnala vrcholnému evropskému básnictví a ztělesňovala harmonický ideál člověka. Zabýval se historickými náměty, především vývojem lidstva. Vycházel mj. z Legendy věků od Victora Huga. Při tomto mapování historie nacházel největší inspiraci v antické lyrice.
zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Vrchlick%C3%BD
